Jak jsem se stala hostitelem

Štěstí, které nás potkalo jednou na jaře, se jmenovalo Hanička. V té době jsem byla na praxi v jednom dětském domově. Byl to velký domov, podobný továrně na děti. Veškeré mé iluze o životě spokojených dětí v ústavní péči se rozplynuly. Po praxi v dětském domově, kde všechny děti trpěly deprivačním syndromem, jsem měla pocit, že je mou povinností zajistit alespoň jednomu dítěti nakouknout do reálného života kolem. Měla jsem naivní představu, že si vezmu blonďatého prvňáčka na víkendy a prázdniny. Pan ředitel však se mnou nesdílel mé představy. Dal mi na vědomí, že nejsou půjčovna dětí, že děti mají své rodiče a ti je odloží, leč „nepůjčují“. A že jsem příliš mladá, ledaže bych si chtěla vzít starší dítě, které už nemá šanci na umístění do rodiny a o kterého nikdo z biologické rodiny zájem nemá.

Bylo mi 22 let. Nedovedla jsem si představit, že bych si vzala na zodpovědnost pubertální dítě a směřovala jeho cesty jako starší ségra. Přišlo mi to zbytečné. V tu chvíli vešla do místnosti šestnáctiletá dívčina, oblečená v bílém, že prý jestli už může jít do kostela, ptala se pana ředitele. Pan ředitel se na mě tázavě podíval, a bylo rozhodnuto. „Haničko, nechtěla bys s tetou na prázdniny?“ „Jasně že jo!“, řekla bez váhání. Když se na sebe podívám zpátky, byla jsem nesmírně pyšná na to, jak jsem zásadová a jak jsem ochotná vzít si jakékoli dítě, vždyť to přeci dělám pro něj!

Do léta nám sociálka udělala přepadovku. Je to prý ze zákona nutné –jestli jsem trestně bezúhonná, kde bude Hanička spát, co bude jíst atd. Nechápala jsem, proč mi pro „můj dobrý skutek“ leze někdo do soukromí a mluví se mnou jako s potenciálním pedofilem a prodavačem dětí. Zákon však hovoří jasně. Překousla jsem to. S mým partnerem jsme se na Haničku upřímně těšili. Taková hodná holka, jistě bezproblémová… Jako teta –praktikantka –vychovatelka jsem jí znala od vidění. Neměla jsem strach, že to nezvládnu.

Začalo léto. Zavolala jsem panu řediteli, jakým autobusem by k nám Hanička mohla přijet. „To nepřipadá v úvahu,“ –řekl rázně: „musíte si pro ni přijet, co kdyby se jí cestou něco stalo?“ Bylo marné přesvědčování, co by se jí asi mohlo stát, když je jí šestnáct let. Půjčili jsme si auto a přijeli pro ní. Podepsali jsme za ní zodpovědnost (jako když si půjčujete lyže), obdrželi jsme denní almužnu na stravu a nocleh pro ní (asi kolem 40,– Kč na den) a jelo se. Peníze jsme rovnou Hance nechali jako kapesné.

Šok začal hned ze začátku. Hanka udělala za dva měsíce, kdy jsme jí neviděli, skok ve vývinu a rozhodla se vyznávat rock. Náležitě oděna, do kostela prý už nechodí. S sebou měla odrbaný batoh a v něm pár věcí, naprosto nevhodných na hory, kam jsme měli jet. Zašli jsme do obchodů, oblékli ji. Potíž byla i s jídlem. Hanka měla averzi snad ke všemu jídlu, kromě zmrzlin. Prý jim to „na děcáku vařili a nedalo se to žrát“. Za 14 dní se nám jí podařilo přesvědčit, že je jídlo a Jídlo, podle toho, jak ho připravíte, a rozjedli jsme jí. Problém byl i v komunikaci. První den byla Hanka upovídaná, až z nás z ní bolela hlava, připomínala nám malé dítě, které se stále na něco ptá. Pak se na dva dny odmlčela, a nemluvila vůbec. Ale vůbec. Nevěděli jsme, jestli jsme jí nijak neublížili svým chováním, přesto se nám jí podařilo i rozmluvit.

Další potíže nastaly po týdnu, když jsem zjistila, že má Hanka ty samé ponožky, co měla na sobě první den, a že se za celou dobu nemyla, což se dalo poznat i čichem, kdo kolem ní jen prošel. Dalo práci přesvědčit téměř dospělého člověka, že hygiena je nezbytná a hlavně -neurazit, když přesvědčujete. Vždy jsme museli mít na paměti, že nevíme, co si ten človíček prožil, jaké má zkušenosti a že nelze nikoho takového „převychovat“.

Po týdnu jsem byla už velmi unavená z toho, že za mnou to téměř dospělé stvoření chodilo jako káčátko za kačenou a stále se ptalo: „Můžu si jít vyčistit zuby? Můžu jít na chvíli ven? Smím si pustit televizi?“ Do toho mě občas nazvalo „paní vychovatelkou“, nebo „tetou“. Začínala jsem z toho být už úplně šílená, celé večery jsme s partnerem probírali, jak se máme zachovat. Už to nebylo k vydržení, nakonec jsem se postavila před ní, chytla jí za ramena a řekla: „Haničko, poslouchej, já vím, že v domově nemůžeš udělat ani krok bez toho, aby ses nemusela někoho na něco ptát, ale jsi už skoro dospělá, navíc tady jsi na prázdninách, já nejsem tvoje teta, ale kamarádka, nic ti nenařizuji, můžeš dělat cokoli, mluvit se mnou o čemkoli, když půjdeš ven, nemusíš se mě na nic ptát…“ Hodnou chvíli stála v němém úžasu nad tou dávkou důvěry, co jí poprvé v životě spadla do klína, rozplakala se a běžela se schovat. Další dva dny s námi nemluvila. Bylo mi to strašně líto, ale nemohla jsem pro ní v tuhle chvíli víc udělat.

S partnerem jsme obrátili způsob komunikace s Haničkou, přestali se divit a snažili se jí naučit samostatnosti, protože to bylo to primární, co jí chybělo. Naučili jsme jí, že ušetřené kapesné nemusí utratit za zmrzlinu, ale ušetřit na nějaký sen. Naučili jsme jí číst knihy. Číst pochopitelně uměla, ale nevěděla, že existují i knihy, které by stálo za to číst. Naučila jsem jí hrát na hudební nástroj, nikdo jí tu možnost nikdy nenabídl.

Jednou jsme třeba stáli na zastávce autobusu a jeli na výlet. Říkám Haničce: „Za 7 minut nám to jede.“ A ona na to: „Jak to víš?“ A já: „Tady je to napsáno.“ Ukázala jsem na jízdní řád. Opět hleděla v němém úžasu na ten papír před sebou a ptala se: „Tady? Kde?“ Došlo mi, že ji nikdy nikdo neučil, jak se orientovat v jízdním řádu, vždycky byla někam někým odvezena, neznámo jak. Následující večer jsme se učily orientaci v jízdních řádech, v mapách. Podnikly jsme i návštěvu restaurace, byl to pro ni šok ve srovnání se starou známou děcáckou jídelnou. Co říci víc, přišlo mi, jakoby Hanička spadla z Marsu. A možná, že tomu tak v jejím světě bylo.

Hanička nám také velmi často lhala. Vymýšlela si příběhy o tom, jaký režim panuje v ústavu, jaká šikana, drogy a jak s tím vším bojuje. Vymýšlela si často a ráda. Dodávalo jí to pocit sebedůvěry a že má něco v čem je „výjimečná“ a zároveň „normální“. Věděli jsme, že v jejím domově to sice není nejlepší, co se týče péče o děti, ale zas takové hrůzy se tam nedějí, byla jsem o tom přesvědčena z vlastní zkušenosti, z praxe. Začali jsme s ní proto více mluvit o její budoucnosti, tedy o tom, co si vůbec nedovedla představit. Měla pocit, že dětský domov se o ní postará navždy. Věděla, že bude muset za dva roky odejít, ale nedovedla si to ani v nejmenším představit.

Napadlo mě, že pro její lepší pocit a zvládnutí základních hygienických návyků by pomohlo zajít s ní ke kadeřnici. Pro ženskou to přeci jen něco znamená, když vypadá, a hlavně cítí se, dobře. Z domova odjížděla Hanička jako nesamostatné dítě. Do domova se vrátila jako dáma, která ví, co od života chtít. Hanička měla jít v minulosti na zvláštní školu, měla mizerné výsledky ve škole. Bylo to pro nás nepochopitelné, byla inteligentní, měla zájem o poznání. Teď byla přesvědčena, že si v budoucnosti udělá maturitu. Nastupovala na učiliště, protože všechny děti z domova chodí do stejné vsi na stejnou školu… (Je to ekonomičtější pro vedení DD i pro budoucnost dětí, aby si dříve vydělávaly a nebyly závislé na státu, aby mohly v osmnácti odejít do života). Moc jsme si přáli, aby šla Hanička na SŠ, byl to však marný boj s větrnými mlýny. Ústav, zákonný zástupce, za ní jako rodič podepisoval přihlášku na školu. Bylo nám jasné, že naše pomoc v Hančině cestě životem nekončí, ale teprve začíná (Slovy Malého prince od A.de Saint –Exupéryho: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži…“).

14 dní po Hančině návratu do dětského domova se rozhodla vrátit nám naši péči. Z dětského domova utekla. Byli jsme právě na další dovolené a dostali jsme obsílku, že se máme dostavit vypovídat do Bartolomějské (na policii). Bylo nám jasné, že i pro ní by nebylo dobré, kdyby jí našla policie, rozhodli jsme se jí najít sami, jinak by ji mohla po návratu čekat cesta do výchovného ústavu (lidově pasťáku). Kam mohla jít a s kým? Určitě šla s chlapcem, kterého má ráda, protože nikoho jiného nemá. Určitě utekla do hor, protože tam jí bylo hezky a nikam jinam by jít nechtěla. Jednoduchou dedukcí jsme trefili do černého. Zavolali jsme přátelům na horách. Skutečně utekla tam. Lhala jim, že je znova na prázdninách a že jí pan ředitel pustil. Domnívala se, že bude dva roky (do dospělosti) žít schovaná v lese, jíst kořínky a v zimě se přikrývat mechem. Podařilo se nám ji přesvědčit, že takhle se věci neřeší. Poslechla nás, protože nám důvěřovala. Nejdřív jsem na ní měla hrozný vztek, pak jsem pochopila, že se na ní nemůžu hněvat. Dali jsme jí svobodu a pak jí vrátili zpátky tam, kde neměla možnost ji mít. Musela se cítit velmi rozpolceně a osaměle. Došlo nám, jak snadno je taková lidská bytost ovlivnitelná a křehká ve své podstatě.

Hanička k nám začala pravidelně jezdit na víkendy, prázdniny, Vánoce. Začala se z ní stávat osobnost. Už jí nebylo třeba tolik usměrňovat, nebo učit. Učila se rychle. Jak si uvařit jídlo, vyprat, nakoupit atd. Jen jsme jí museli mírnit, aby nepovažovala naši pomoc (a pomoc kohokoli) za samozřejmost, to by se jí v životě pak špatně vedlo.

Jednou došla řeč na její minulost. Haničku přivedli do domova v sedmi letech. Měla za sebou nelehké časy. Rodina ji zanedbávala, strýc zneužíval.. Rodiče jí zemřeli, když byla maličká. Chtěl se o ní starat její bratr, ale byl příliš mladý a chudý. Soud dal Haničku do dětského domova a bratra už nikdy neviděla. Hanička moc toužila po rodině, párkrát z domova utekla, aby mohla dát rodičům kytky na hrob. Pamatovala si rozdíl mezi životem doma a v domově. Domovu říkala „děcák“ a „doma“ bylo ve vzpomínkách. Těšila se, až jí bude osmnáct, z děcáku odejde a vrátí se k bráchovi. Byť jí ten deset let neviděl.

Když jsem jí tak naslouchala, jak hezky vzpomíná na bratra, napadlo mě, nečekat na „dospělost“ a podívat se po něm. Osud tomu chtěl a bratra se nám skutečně podařilo najít. To bylo slziček a objímání! Bylo těžké pochopit, proč se někdy život tak zamotá a proč tohle dítě vyrostlo v ústavní péči, když existoval někdo, kdo by ho měl rád.

Dneska je mi 26 let, Haničce 20. Dva a půl roku jsem jí jako pan Pávek Otíka (z filmu Vesničko má středisková) „tahala na noze jako ocelovou kouli“, „učila jí jíst vidličkou a nožem“, nahrazovala jí rodinu. Myslela jsem si naivně celou tu dobu, že to dělám pro ní (pro dítě z „děcáku“) a taky trochu pro můj dobrý pocit. Ve skutečnosti však obohatila ona mě -o pocit, že můžu druhému něco dát, protože každý má (umí, zná) něco, oč se může rozdělit, něco, čím může toho druhého obohatit. Vyměnily jsme si své pohledy na svět. Tak jsem i já spadla z Marsu.

Rok po setkání s bratrem o sobě Hanička nedala vědět. Nedala se z dětského domova v osmnácti vystrčit jako z hnízda, našla si podnájem a začala se připravovat na maturitu. Našla svojí vytouženou rodinu, která jí byla nade vše. Jezdí domů za bratrem na víkendy, prázdniny, Vánoce. Když jsem se jí ozvala, kam pojedeme, řekla: „Víš, já teď jedu s bráchou a jeho rodinou na hory, já se ti pak ozvu…“ Neozvala se. Je to těžké říct, ale „už nás nepotřebovala“. Nevěděla jsem, jestli jí mám oplakávat, nebo se s ní radovat. Jen velmi nerada (protože člověk už je prostě takový) jsem se rozhodla pro to druhé. Dala jsem do našeho vztahu víc, než člověk dává do běžného kamarádství, a ani jsem si nevšimla, kdy se tak stalo. Zapřísahala jsem se, že už nikdy žádnému „cizímu“ dítěti nezkřížím cestu!

Když mě „ztráta“ Haničky přebolela, našla jsem si (či mi byla osudem nalezena) krásnou práci v nadaci, která pomáhá opuštěným dětem. Jsem tu moc šťastná, protože mi tahle práce dává smysl. Až zpětně jsem zjistila, že to, co jsme Haničce nabídli, se nazývá „hostitelskou péčí“. Oficiálně není povolena, jen po bedlivém uvážení ředitele dětského domova se můžete stát hostitelem -„průvodcem do života“ staršímu dítěti, které už odrostlo možnosti pěstounské péče nebo osvojení, a které nikam za nikým nejezdí. Od té doby jsem navštívila přes čtyřicet dětských domovů a viděla stovky Haniček, které nikdo životem neprovází. Úroveň dětských domovů se už naštěstí dneska liší domov od domova. Obecně platí, že domovy ve městech mohou dětem více nabídnout, než domovy na zapadlých místech. Navíc tam, kde je více než čtyřicet dětí, a jde o domov tzv. internátního typu, se stále ještě můžeme setkat se skleníkovým efektem (kdy děti vychované v ústavní péči nedokáží zvládnout základní věci) a deprivačním syndromem (kterým bývají zasaženi lidé, kteří nedostali v dětství dostatek lásky, péče a pochopení).

Nedávno mi přišel nečekaně dopis od kamarádky:
„Ahoj Miluško. Jak dlouho jsme se neviděly? … Víš, brácha je úžasnej člověk, jeho rodina mě přijala, jako bych s nimi celé ty roky byla. Našla jsem své „doma“, ale bez tebe bych to nedokázala, jsem ráda, že tě mám. Dejte mi vědět, kdy byste mohli, co kdybychom vyrazili všichni třeba někam na vodu? Už se mi po vás moc stýská… Miluško, jestli jsem to ještě neřekla –díky za všechno. Vaše Hanička.“

Budu to muset nějak naplánovat, Hanka už je velká, ale Jirkovi je teprve deset let a Janině čtrnáct, snad jí ředitelka pustí. A nebo, vždyť je to jedno, pojedeme všichni…

Mia Magenheimová (2001)

V případě zájmu o více informací o hostitelské péči, adopci či pěstounské péči viz www.adopce.com .