Dopisy od dobrovolníků projektu Otevřená náruč
Na této stránce si dovolujeme uvést některé z dopisů od našich dobrovolníků jako jedinečné svědectví o „květech“ lidské pomoci…
Co mně projekt Otevřená náruč dal a vzal?
Jarunka
Jednoznačně dal.
Když jsem viděla tu spoustu krásných dětí, cítila jsem v krku slzy, ale rychle jsem si uvědomila, že tím bych jim nepomohla. A tak jsem si řekla, že jsem tady proto, abych právě teď nějakým způsobem dávala radost a když to bude úplně nejlepší,budeme se radovat všichni dohromady.
Měla jsem to asi jednodušší než ostatní, mám děti a tak, když jsem zjistila, že děti chtějí kontakt nejen hrou, ale hlavně pohlazením a chováním, dostalo se mně toho daru, že jsem je mohla hladit a chovat. A ta jejich potřeba mě nesmírně naplňovala a cítila jsem se s nimi šťastná,tak šťastná, jako snad nikdy v životě. Bylo to také proto, že jsem v Kojeneckém ústavu byla skoro s celou svou rodinou a že oni něco takového cítili také. Jen lituji, že Aš je tak daleko,ale stějně ještě přijedeme.
A tak jsem vlastně chtěla poděkovat za nás všechny tvůrcům projektu za možnost danou nám – pocítit lidství.
Martina
Vas projekt je naprosto perfektni vec, musi to clovek zkusit na vlastní kuzi. Diky za projekt, jsem rada, ze mohu pomoci
Helena
Byla jsem prekvapena, jak psychicky i fyzicky narocna prace to je, snad jsme aspon trochu mohli pomoci a melo to pro ty deti nejaky smysl.
Miluše
Milá Miluško,
už je to pár dní, co jsme se vrátily, a já jsem v myšlenkách
často u dětí. Jsem moc ráda, že jsem se mohla této akce zúčastnit a aspoň
chvíli „rozmazlovat“ děti, které si to opravdu zaslouží. Vůbec si
nevzpomínám, kdy jsem se naposledy setkala s takovou radostí z mé
pouhé přítomnosti. Snad to přispělo k oživení a zpestření zaběhnutého
života dětí. Název Otevřená náruč je opravdu trefný. Jakmile jsem se někde
posadila, už jsem měla některé z dětí v náruči a ty velké se mi do ní
hrnuly i vestoje. Bylo opravdu moc příjemné se s dětmi setkat a užily
jsme si i spoustu legrace. Díky za Vaši záslužnou práci a doufám,
že se ještě setkáme.
S přátelským pozdravem
Miluše
R.
Vážený pane primáři,
nejen že se nám nepodařilo nalákat Vás na oběd, ale ani s rozloučením
jsme nebyly moc úspěšné. Neloučily jsme se ani s dětmi, stejně jsme
v duchu s nimi, dojmů máme spoustu. Po sestřičce jsem chodícím
handicapovaným dětem, s kterými jsem strávila asi nejvíc času, poslala
pozdravy a pořád na ně vzpomínám. Jak Martin smutně koukal z okna, když mu
sněhem zapadalo listí a jakou měl radost, když jsem mu z jehličnatého
stromu utrhla snítku (setřička Hanka mi prozradila, že na jehličnany Martin trpí
nejvíc). Jak se Milánek celý rozradostnil, když se mu člověk věnoval a jak
svérázně požadoval, abych si nasadila brejle (to víš, a budu se moci s nimi
rozloučit a kterak na procházce zajal sympatického mladého muže se psem a
nehodlal ho nechat odejít. Martin fotbalista se staral o mou kondici, je
fakt, že míčové hry mu jdou úplně skvěle. Taky se choval nesmírně gentlemansky.
Véna se co chvíli přišel nechat obejmout, od Pavla jsem dostala přátelský
žďuchanec do zad koštětem a pak mi podtrhl nohy a tak jsme se chvíli váleli ve
sněhu. Lenka a Zuzka jsou obě hodně nabité energií a musela jsem se vedle nich
prosadit jako nezávislý jedinec Všichni bez rozdílu potřebují moc a moc lásky
(kdo nepotřebuje?) Sestřičky byly fajn, na oddělení ležících jsou už spíš
setřičky-andělé. Pro všechny pacienty mají přátelské slovo a chovají se tak, že
vše vypadá přirozeně a bez ztráty důstojnosti. Práce máte spoustu, ale na druhou
stranu Vám zase občas Sendy pomůže s vizitou, tak to asi jde.
Přeji Vám hodně elánu a díky
mějte se hezky
R.
P.S. Doufám, že budeme mít příležitost návštěvu zopakovat.
Maruška
… Když jsem o tom celém přemýšlela ještě než jsem do Aše jela, čekala jsem (od sebe), že mě to třeba bude druhý nebo třetí den trochu nudit a budu toho mít dost. Opak je pravdou. Každý den jsem se na práci s dětmi hrozně moc těšila, a každý den byl úplně jiný. Moc mě to bavilo a zajímalo. Každý den byl poznáním. Sebe i druhých.
Vyzkoušela jsem si individuální práci s jedním dítětem, i kolektivní činnosti v herně apod. Zjistila jsem, že na každé dítě musím jinak. Že každé mě bere jinak a jinak si zvyká na pochování nebo tak, a proto jsem si musela dávat velký pozor a ty děcka rozlišovat, poznávat je, a chovat se podle toho, jací jsou. Při práci s jednotlivci, jsem zjistila, že věci zdající se být samozřejmé zdaleka samozřejmými nejsou. Neumíš si představit tu radost, když mi jedna holčička po půlhodině učení ukázala, kde má nos a bylo to správně! Nebo navlíkla po 20-ti minutách 3centimetrovej korálek. V tomhle už mám taky jiný pohled na svět.
Dost sester se divilo, že jsem se věnovala i těm postiženým, že prý k nim zase tolik lidí nechodí. Z různých důvodů. Já jsem vůči nim neměla žádné předsudky nebo tak něco. Neměla jsem čas na to uvažovat, jestli k nim mám jít, jestli se jich mám bát, jestli je mám litovat … Prostě jsem k nim přišla a bylo to. Všichni byli hrozně vděční. Těmhle dětičkám (no vlastně už to byli někteří téměř dospělí lidé) stačilo něco říct, nebo je pohladit, a už se smály. Jak málo stačí ke štěstí a spokojenosti! Tady u těchto lidí si člověk uvědomuje maličkosti. A je rád, že je takovej, jakej je, i když má třeba křivej nos a jizvu na čele. To by si měl uvědomit každý, a nejen ten, co se setkal s postižením. Možná to je zvláštní, ale právě tady na tom oddělení se mi nejvíc líbilo a bylo mi tu nejlíp. Sama nevím proč. Třeba na to časem přijdu.
Sestry se ptaly, kdy zase přijedu, a divily se, že to zrovna v plánu nemám. Jedna sestra mi vysvětlovala, že by tohle pomáhání mělo větší smysl, kdyby ty dobrovolníci jezdili do domova pravidelně, a ti stejní. Děti by pak měly někoho známého, o kterém by věděly, že přijel právě za nimi… Tohle není nějaká kritika. Já chci k tomuhle nápadu té sestry napsat svůj názor, a proto se o tom zmiňuji. Podle mě, mladý studující člověk, který by se pro tuto pravidelnou činnost rozhodl by na sebe vzal ohromný závazek, který, byť by ho třeba zpočátku nepociťoval, by se časem projevil, a dotyčnému by se mohlo stát, že bude mít v sobě blok pro svůj vlastní rodinný život, když by na to přišel čas. To je jen taková poznámka.
Možná je můj mail dost zmatený. Zážitky jsou totiž ještě dost čerstvé, a následky onoho týdne se budou objevovat pozvolna.
A můj největší zážitek?
Páteční oběd. Po týdnu snahy nakrmit jednu z těžce postižených, do které se mi nikdy nepovedlo naládovat celý talíř, protože se vždycky zasekla a nechtěla jíst a rozčilovala se, se mi dostalo zadostiučihodnění tím, že mi ty těstoviny v pátek fakt snědla do poslední lžíce!!!
Ještě jednou moc děkuju.
Maruška (17 let)
Věra
Ahoj Miluško,
tak ti ještě jednou moc a moc děkuji, v Aši bylo strašně krásně a opravdu to stalo za to. Akorat ti nemůžu napsat co mně to vzalo, protože jsem nic takového neobjevila a dalo mně to strašně moc, podle tvé rady jsem prošla všechny oddělení, až na to novorozenecký, protože tam jsem nikoho nezastihla a nechtěla jsem tam „šmejdit“ sama. Ale u těch menších i větších dětí jsem byla a hrála si s nima a dokonce jsem se dostala k těm postiženým a krmila je, za to jsem vděčna strašně moc protože jsem si myslela, že bych to nikdy nezvládla.
ahoj Věra (17 let)
Veronika
Dobry den, Milusko,
omlouvam se, ze se se „zpetnou vazbou“ ozyvam se zpozdenim. V nedeli po navratu jsem byla vseho jeste plna a chtela jsem si zazitky nejdrive roztridit a zacatkem tydne jsem se ke psani nedostala.
Nevim, kde zacit, byl to silny zazitek, asi bych mohla napsat nekolikastrankovy referat. Cely vikend byla pro me zcela nova a nezapomenutelna zkusenost. Nemela jsem moc predstavu, jak zivot v takovych zarizenich probiha. Byla jsem mile prekvapena prostredim kojeneckeho ustavu. Jinak jste mela pravdu, ze sestry nemaji cas na nic jineho, nez co je nezbytne nutne. Deti prebali , ustroji, nakrmi, obcas nektere vezmou ven, ale tim to konci. Na rozvoj vyvojovych schopnosti individualnich deti cas nezbyva.
Velmi me prekvapila, jak na sebe deti zarli a snazi se vas mit celou pro sebe, ostatni od vas odstrkuji, proste snazi se urvat, co se da.
Chtela jsem si to zkusit na vsech oddelenich, jen u malych miminek jsem nebyla. V nedeli dopoledne jsem byla u mentalne postizenych – chodicich, u lezicich jsem si pouze troufla nakrmit Martina. Je to smutne, premyslim, zda se jejich prezivani da nazvat zivotem. V sobotu jsme byly na prochazce se dvema kocary – dve deti ze 6 mely tedy stesti a dostaly se ven….….. Clovek se tomu nesmi moc poddavat, proste jen pomoc tam, kde se da.
V nedeli dopoledne nas pry sestry cekaly na oddeleni, kde jsme v sobotu odpoledne skoncily a moc se jim nelibilo, ze jsme se nedostavily. Ale nic jsme nerekly ani neslibily – tak nevim.
Rada bych se do Ase jeste nekdy vypravila.
Dekuju za zprostredkovani „otevreni novych dveriu“
v mem zivote.
Mejte se moc hezky.
Veronika
Zdenka
… Skvělé bylo, že se mnou jela i má dcera Martina. Poznala jsem ji i jako opatrovatelku (potencionální maminku). Byla pečlivá, opatrná, láskyplná. Tento pobyt nás obě dostal zase trochu jinam. Byl to nádherný víkend a jistě nebyl poslední.
Po mém návratu a po mém vyprávění pookřál i manžel Jirka. Jako malý kluk strávil asi rok v dětském domově, když mu onemocněla maminka a nemohla se starat o děti. Jeho vzpomínky na domov, sestry a ředitele nebyly moc příjemné. Měl velkou radost, že jsem mu přivezla příjemné informace. Požádal mě, zda bych mohla domluvit schůzku s Vámi i jemu. Rád by příště jel se mnou.
Mé rozhodnutí pomáhat dětem trvá. Děkuji Vám za Váš dopis, který mi nastínil pozitiva Vaší práce, ale i stinné stránky.
Ještě jednou Vám děkuji za Váš nápad, za jeho uskutečnění a vůbec za Vaši
práci. Přeji Vám krásný den.
Zdenka
Zuzka
Milá Miluško,
mám za sebou první víkend s dětmi v Aši plný zážitků a pocitů.
Chci poděkovat za možnost se takového projektu účastnit…
Zuzka
Martina
Zdravím Vás, Miluško. Pobyt v Aši byl moc fajn.Dr.Rákos je neuvěřitelně činný člověk.S dětmi to bylo také zajímavé.Měla jste pravdu, prckové člověka nabijí pozitivní energií. Večer jsem sice usínala ve stoje, ale určité vyčerpání k dětem také patří. Počítám s další dubnovou návštěvou.
Mějte se dobře. Hezké jaro.
martina
Katka
Milá Miluško,
přeju Vám krásný den a zároveň moc děkuju za zprávičku. V kojeneckém
ústavu to bylo moc fajn a jsem ráda, že jsem to tam mohla vidět.
Zpočátku mi sice připadalo strašně smutné vidět tolik opuštěných dětí
pohromadě (a to nám sestřička ještě říkala, že mají momentálně dětí
málo!!!!), ale z vyprávění sestřiček jsem pochopila, že většina
těhle dětí měla vlastně štěstí, že se do ústavu vůbec dostala. Některé jejich
příběhy jsou až děsivé. A taky mě mile překvapil pan doktor Rákos.
Takového člověk totiž každý den nepotkáte. A to s jakým nasazením svou
práci dělá, to se také jen tak nevidí. Tak mám pocit, že děti jsou
v dobrých rukou. No, já vím, že mámu jim tohle nenehradí, ale aspoň
něco….
Katka
Eva P.
… Musim priznat, ze mi bylo trochu smutno z toho, ze mnohe z tech deti jsou opravdu pozadu a to jen diky tomu, ze je rodice odlozili a sestricky je samozrejme nahradit nemohou. Proto mne tesilo, ze jsem mohla alespon na chvili jim prispet k pocitu radosti a spokojenosti, ze o ne nekdo stoji.
Velice rada jsem poznala i pana primare – myslim, ze je uzasne,
jak za ty deti bojuje.
Eva P.
Baruš M.
Když jsem se chystala do Aše, trochu jsem tušila co mě čeká. V několika dětských domovech a kojeňáčku jsem již byla. Panu primáři jsem napsala e-mail, abych potvrdila příjezd. Hned reagoval a co mě velmi potěšilo, kontaktoval jednu dívku, která v Aši již byla a dal ji mé telefonní číslo, aby mi pomohla s cestou z autobusu. Bylo milé, že se snažil mi pomoci, i když má jistě spoustu práce.
Vše probíhalo v pohodě, ubytování bylo nad všechna má očekávání. Nemohla jsem dospat. Ráno nás přišel pan primář přivítat. Je to neobyčejný člověk. Popovídal si s námi a odpověděl na všechny otázky. Seznámil nás s celým zařízením. Sice jsem měla pocit, že se z budovy nemůžu vymotat, jak byla veliká, ale moc se mi líbilo vybavení. Žádné holé bílé zdi. Všude barevné tapety s dětskými motivy. Děti na pana primáře moc hezky reagovaly, bylo vidět, že jsou na něj zvyklé a mají ho rády. Nakonec jsem zůstala u větších dětí (3 roky). Chystaly se právě ven. Bohužel první setkání se sestřičkou nebylo zrovna ideální. Uvítala nás slovy: „ Vás tu je! To zase budou děti zlobit!“ Sice mě to zamrzelo, ale byla jsem tam kvůli dětem, tak jsem to přešla. Oblékla jsem si jednoho chlapečka a spolu s ostatními děvčaty jsme vyrazily ven. Byla to úžasný procházka, dětičky byly moc spokojené. Odpoledne jsem se rozhodla, že půjdu za menšími dětmi (1rok). Získaly se mě již při obchůzce s panem primářem. Doufala jsem, že zde bude dobrá sestra. Byla! Moc milá, nechala nás dělat úplně všechno. S dětičkami jsme si hrály, krmily a pak jsme dokonce vyrazili na procházku. Již dlouho jsem se tak nenasmála! Chlapečkové byli nevypočitatelní, ukazovali nám, co umí a chvilkami si z nás dělali dokonce legraci. Nevzaly jsme si kočárky, takže jsme sotva došly zpět. Dětičky už také byly unavené. Čekalo nás koupání. To nám sestra také dovolila. Dětičky jsme daly spinkat, byly moc spokojené (já také), už jsem se nemohla dočkat následujícího dne! Usínala jsem s hezkým pocitem, že dětičky prožily krásný den. Ráno jsem vstávala první, už jsem chtěla za dětmi! Opět jsem zamířila k těm menším. Když nás spatřily hned se jim rozzářily tvářičky. Jeden chlapeček hned ukazoval na okno, pamatoval si, že jsem ho tam předešlý den vysadila a pozorovali jsme, co se venku děje. Dopoledne jsme šli opět ven, byli jsme i na houpačkách, kde se chlapečkům moc líbilo. Po obědě jsme se sešly s panem primářem a pak jsem se zašla podívat na nejmenší (6měsíců). Nejdříve jsem chodila od postýlky k postýlce a nevěděla, ke kterému dříve. Pak jsem si jednu holčičku vzala do herny. Když holčička začala usínat (asi z tolika dojmů), dala jsem ji do postýlky a do herny jsem si vzala dalšího chlapečka. Čas hrozně rychle utíkal. Bohužel jsme musely domů. Vůbec se mi nechtělo od těch broučků odejít. Když jsem odjížděla myslela jsem na všechny dětičky. Uklidňoval mě fakt, že se pro všechny najde nová rodina, která jim dá vše, co zde chybí. Doma jsem vyprávěla, byla jsem tolik zážitků a dojmů! Mamku jsem tolik nadchla, že začala plánovat jaký víkend má volný!
Jelikož píši absolventkou práci o sourozencích v dětských domovech, popovídala jsem si o tom i s panem primářem.
Jsem moc ráda, že jsem zde strávila víkend. Bylo to opravdu moc krásné. Jsem si jistá, že to byl krásný víkend i pro dětičky, pro které to vše bylo.
Baruš M.
Petra M.
Určitě to stojí za to vydat se za nimi tu dalekou cestu jen na pár
hodin.
Díky za tu možnost.
Petra M.
Veronika a Zuzka
Dobrý den Miluško,
Jen bych Vam rada za sebe i Zuzku poslalala alespon malou „zpetnou vazbu“ k nasemu pobytu v Asi:
- vse jsme nasly a zvladly v pohode, takze vase info a instrukce byly dostatecne
- MuDr Rakos je opravdu hrozne fajn(trosku jsem byla na neho zvedava po vasem vychvaleni – na to asi u nas moc zvykli nejsme a hledame za tim neco podezreleho), vse nam ukazal vysvetlil a navic se o nas staral i „nad ramec“ (poradil, kam na levne jidlo, jako pozornost jsme dostaly pizzu, zaridil odvoz do Prahy autem…)
- ted to hlavni DETI – prosly jsme si vsechna oddeleni a sama ted nevim, co bylo „lepsi“ a zaroven smutnejsi, nejvice davali zabrat ti nejstarsi(kde byla hlavne Zuzka,ktera studuje predskolni pedagogiku, ja jsem stravila chvili i s postizenymi detmi, a to jsou asi chvile,ktere jsou dost nesdelitelne), vyzkousely jsem si ale i krmeni sotva jednomesicnich miminek… deti celkove poskytuji rychlou zpetnou vazbu, a to nam bylo to nejvetsi odmenou
Preji Vam hodne sily do dalsich projektu a hlavne pevnou viru, ze to, co delate, ma smysl.
Hezke jarni dny plne slunicka na obloze i v srdci preje
Veronika a Zuzka
Růžena
Ahoj Miluško,
odpovídám trochu se zpožděním, chtěla jsem si utřídit myšlenky po návratu z víkendu v Aši.
Byl to můj druhý víkend v DD a užila jsem si ho ještě víc než při první návštěvě. Tentokrát to bylo zajímavější o to, že s námi přijel Martin a děti z něj byly dost nadšené. Máme tam už takové klasické kolečko – dopoledne procházky s malými dětmi, návštěva cukrárny (malý Kryšpín s dojemnou pečlivostí po nás odnosil nádobí na stoleček, zarovnal židličky…), pak dovézt děti na oběd. V poledne jsme pomáhali krmit ležící mládežníky a po obědě zase procházky a hraní s caparty.
Tak nějak mám pocit, že už trochu víme co a jak a musím se přiznat, že mi DD v Aši dost přirostl k srdci a chtěla bych se tam vracet.
V neděli před odjezdem jsme si trochu hráli s dětičkami v hlavní budově, které jsou v tom věku, kdy za normálních okolností nepustí mámu ani na záchod a bylo mi líto, že od nich musíme odejít. A taky máme velkou radost, když některé dítě se dostane do rodiny, i když už vlastně nemáme šanci se s ním sejít. Nabyla jsem dojmu, že děti v DD celkem nestrádají po materiální stránce, je o ně dobře postaráno, ale co opravdu potřebují, to jsi vystihla stoprocentně. Viděla jsem na vlastní oči, jak se dětičky na společných vycházkách rozveselují, jak jsou šikovné a mají radost, když to někdo vidí a pochválí je. Moc Ti děkuju za ten nápad a energii, kterou projektu věnuješ.
Měj se moc hezky
Růžena
Lenka
Ahoj Miluško,
mockrát děkuji za milý mailík.
Minulý víkend jsem byla v Aši a měla jsem docela namále – hodně jsem přemýšlela, jestli bych měla v těchto aktivitách pokračovat. V pátek před mým příjezdem odebrali z rodiny ani ne dvouletého chlapečka, který byl silně fixovaný na matku (i když mu neposkytovala odpovídající péči)… byla jsem s ním celý víkend, se mnou byl celkem v pohodě, ale jak jsme ho dali k ostatním dětem, tak hodně plakal a volal tu maminku… bylo to velmi smutné, opravdu strašně moc jsem si přála ho odvést domů, aby už neměl důvod takhle plakat… špatně se o tom píše, možná to vypadá trochu jako „klišé“, ale takhle jsem to cítila… dalo mi hodně přemýšlení a přemlouvání si vysvětlit, že jsem mu snad aspoň trochu pomohla překonat ten první šok ze změny prostředí a z toho, že se na něj matka vykašlala. Snad to tak opravdu bylo…
Lenka
Verča
Clovek si musi rict, ze i ta chvilka snad pomohla – ze se par deti dostalo za brany domova, ze se jich par smalo,…
Verča
Katarina
…Jinak jsem tam ty sestry opravdu obdivovala, jak detem rozumi a kolik svobody jim davaji. Ani mi neprislo, ze by tam deti byly nejak vyrazne s vyvojem pozadu nez deti v rodinach. Kolikrat jsem chtela detem s necim pomoct(neco zvednout, oblect…), ale sestricky chytre vyckavaly a k memu velkemu prekvapeni to deti lehce zvladly i bez pomoci dospelych.
Porad nemuzu zapomenout na toho Pepicka (a trochu i jeho sestricku Anicku), porad vidim pred ocima jeho usmev. Zvlastni, ze matersky pud funguje i na cizi deti, hned bych si ho vzala domu.Vecer se mi o nem i zdalo.
Tak se mejte a detickam zdar.
S uprimnym pozdravem
Katarina
Lenka
všechny dohromady by si zasloužily mnohem víc lásky.
Lenka
Miluše
Člověk ani nemusí být psycholog aby poznal, jak dětem prospívá činnost dobrovolníků. Byly na nich vidět velké pokroky a mám radost z toho, že člověk může udělat něco lepšího, než jen „honit business“.
Díky za všechno, co pro děti děláte a těším se na případné další novinky.
Srdečně zdravím,
Miluše
Lenka
… 23.12. jsme jeli do Aše předat dárečky a jedno velké překvapení. Přála bych Ti ty indiánky vidět. ještě jednou Ti Miluško moc a moc děkuju, žes mi do života přinesla takovou zkušenost a tolik krásných chvil s dětmi, hodně to pro mě znamená. Jistým způsobem to člověka promění, i když to ne první pohled není vidět.
DĚKUJI! Lenka
Pavla
Kdybych mela shrnout to, co mi tento projekt dal, tak je to urcite nadherny pocit, ze jsem pro deticky neco dobreho udelala. To ze maji radost, kdyz tam prijedu, uprimne se smeji a nestydi se pred cizimi lidmi. Sestricky totiz berou jako „sve“, ale tento projekt je, mimo jine, uci, jak se nebat okolniho sveta… Dukazem je napriklad Pepicek. Kdyz jsem byla v kojenacku pred 3 mesici, tak se pri prochazce velmi stydel a bal se ostatnich lidi. Ted o vikendu, kdyz jsem s nim sla sankovat, tak kdyz jsme potkali jemu sympaticke lidi, tak je krasne pozdravil
Jsem strasne moc rada, ze jsem dostala tu sanci se tohoto projektu zucastnit a za to Vam jeste jednou moc dekuji!
Mejte krasny den
Pavla
Veronika
Milusko,
Minuly vikend jsem s Michelle a s jednou studentkou –
Lacey – od nas ze skoly vyrazily do Ase. Nejvetsi prekvapeni asi byly
neuveritelne zaveje snehu a 40 cm noveho snehu v sobotu rano. No, tak
jsme vyrazily ven se sankami a uzili si vsichni spoustu legrace. bylo to
fajn.
Hodne deti bylo nemocnych, tak v nedeli rano nebylo pomalu mozne vybirat, kdo pujde ven – proste sli ti zdravi. Vypada to, ze jsme definitivne naposledy videly Pepu a jeho sourozence, meli by tento tyden jit do rodiny. S nekterymi sestrickami se mi podarilo navazat blizsi vztah – hned je to lepsi, ale nektere jeste odolavaji…. Pan reditel byl pratelsky – ostatne jako vzdycky. Dokonce v nedeli rekl, ze priste muzeme privezt vic studentek. Takze to byl velmi pozitivni vikend. Pro Lacey to byla nedocenitelna zkusenost, myslim, ze by jeste nekdy rada jela.
Mej se krasne.
Veronika
Iva
Vážená paní Magenheimová,
Srdečně Vás zdravím. Dva roky jsem se účastnila projektu Otevřená náruč, jako dobrovolnice jsem pomáhala s péčí o handicapovanou Majdalenku. Řízením osudu a vytrvalostí naší rodiny se tato holčička stala členem naší rodiny. Jsme velice šťastni, že máme tak kouzelnou dceru, je to malý zázrak.
Děkuji Vám za ni i za sebe a za celou rodinu, všichni jsme Vám zavázáni, za to, že jsme ji mohli poznat a ona nás…
Přeji Vám, aby více dětí našlo svůj domov díky projektu Otevřená náruč.
S úctou Iva
Petra
Děti byly (a jsou stále) úžasné, projevovaly radost, že za nimi někdo přijel, někdo se jim věnoval, někdo měl pro ně přichystaný program. Už po první návštěvě jsem věděla, že se chci vracet, že to je „něco“, co má smysl, i kdyby to mělo pomoct jen jedinému z dětí. Snažím se jezdit pravidelně, děti si nás pak pamatují i jménem. Je strašně fajn slyšet od takového dítěte, že se těšilo a co máme dnes nachystané. Myslím si, že děti jsou rády, když se jim někdo věnuje, povídá si s nimi, hraje si s nimi, obejme a pochová je. Byť péče sester je bezpochyby výborná, není čas věnovat příliš času pouze jednomu dítěti.
Při našich návštěvách v Milovicích máme pro děti vždy nachystaný nějaký program – ať už motivy ke kreslení, navlékání korálků, hry nebo výrobu různých věcí k aktuálnímu období (výzdoba a příprava na vánoce, velikonoce apod.). Děti se snažíme brát po malých skupinách (podle toho, kolik nás, dobrovolnic,je), abychom se mohly každému věnovat na maximum a aby si z toho dítě co nejvíce odneslo, což si myslím, že se nám opravdu daří.
Celý projekt mi přináší jakýsi nový pohled na život. Pocit, že jsem mohla
zpříjemnit jeden den v životě opuštěného dítěte hřeje u srdíčka a
člověk možná sám v sobě i přehodnotí jakýsi svůj žebříček hodnot, když
vidí jaký osud může u někoho být. A zároveň mi tato činnost přináší
jistou seberealizaci, co se týká přípravy pro odpoledne s dětmi.
Petra
Marcela
Po těchto návštěvách si člověk velmi uvědomí, že dětem je sice poskytována základní péče a mnohdy je to opravdu lepším řešením než násilné prostředí doma, ale i přesto děti vyrůstají v „umělém“ prostředí. Neznají spoustu věcí běžného života, které jsou pro stejně staré děti z fungujících rodin samozřejmé. Přestože se zaměstnanci takovýchto zařízení snaží dělat maximum, nikdy nenahradí rodinu. Proto je moc fajn, že alespoň těmito návštěvami můžeme trošičku pomoci přiblížit dětem běžný život.
Pro někoho by mohlo být zklamání, že se děti dlouho nevydržely věnovat
činnosti, kterou jsme pro ně připravili. Ale i přesto si myslím, že to bylo
velmi užitečné a pro ně přínosné a zábavné. Stačilo se jen dívat na některé
děti, jak se během naší návštěvy změnily nebo jak s trpělivostí pracovaly
(holčičky). To si člověk opravdu řekne „stojí to za to“ a má radost,
že sice obětoval svůj volný čas, ale užitečné věci.
Marcela
Monika
Mám pocit, že návštěva minulý týden se mimořádně povedla! Moc se mi líbilo, jak se děcka zabrala do výroby masek a vůbec nevnímala okolí. Zdá se mi, že je to bavilo jěště víc než výroba perníků. Kromě Karolínky ovšem, ta je neúnavná a nevyrušitelná ze započatého díla od začátku do konce! Měla jsem z toho tak bezva pocit, že jsem doma o tom povídala celý večer. Doufám, že aspoň trochu podobný pocit z toho měly i děti.
Tomík se mě ptal, když jsem s nimi seděla potom u nich dole
v obýváčku, kdy ten karneval bude a jestli přijdeme?
Monika
Anna
Stali jsme se tedy dobrovolníky. Děti dodávaly energii, ale také ji braly. Hráli jsme si s nimi, utírali nosy. Někteří z nás se dokonce věnovali těm, co v životě neměli takové štěstí, postiženým. Postižení v sobě mají určité kouzlo. Na svět mnohdy koukají velkýma krásnýma očima. Nikdo neví jak to mají v hlavě, o čem přemýšlejí. Člověk se jich často bojí,neví jak s nimi jednat, jsou hodně neznámými, ale jsou tu také a zaslouží si lásku, společnost, ne jenom soucit. Jsou to velice pozoruhodné bytosti, ale bohužel nikdy nezjistíme, co se jim honí v hlavě.
Nejvíce prý dobrovolníci chtějí chovat miminka. Mimina jsou totiž úžasná. Měli jsme možnost si s nimi hrát, krmit je, utěšovat je nebo čuchat smrádek podělaných mrňousů. Chovali jsme i dvoutýdenní drobky. Spokojené bezzubé miminko se nádherně směje, zato nespokojené příšerně řve. A jak se začne ozývat jedno, přidávají se i další.
Zajímavé je, že děti poznají, které loučení je to poslední. Jedna holčička se prý vždy rozbrečí, když vidí batoh. Proto má být loučení s těmito dětmi rychlé, bez utěšování, to je totiž rozesmutní ještě víc.
Těch pár dní strávených v Aši uteklo neskutečně rychle. Člověk má pocit,
jakoby tam byl týden. A tento týden předčil moje očekávání. Strach
z dětí a z toho co se bude dít, se kterým jsem tam jela, rychle opadl.
Jestli se do Aše podívám znovu, to nevím, ale doufejme, že se tam s těmi
mrňousi už nepotkám.
Anna
Jana
„Jsme to nejhorší, co pro dítě může být.. to si hlavně zapamatujte..“ s tímto se s námi rozloučil ředitel kojeneckého ústavu v Aši.. Budu si to pamatovat a rozhodně budu pořád vzpomínat na naši návštěvu v tomto kojeňáku.. Když jsem se rozmýšlela, jestli mám vůbec jet, moc se mi nechtělo.. napadaly mě nejrůznější důvody proč nejet, ale přesvědčila jsem se a jela.. a jsem za to strašně moc ráda! Na zážitky a zkušenosti odtud budu vzpomínat asi často. Jsem ráda, že jsem aspoň na chvilku mohla strávit čas s dětmi, o které se nemůžou nebo nechtějí starat jejich rodiče a chudák sestřička, která jich má na starosti někdy až moc, nestíhá takové to „pomuckání“.
Už jsem zase doma, ale pořád se k naší cestě do Aše nějak vracím.. buď
vzpomínám na děti nebo jen na čas, který jsem strávila s ostatními. Když
jsem viděla všechny ty děti, musela jsem začít přemýšlet o osudu těchto
dětí a bylo mi z toho všelijak, ale jen co se na mě dítko krásně usmálo,
musela jsem se usmívat taky. Na několika odděleních na dvou budovách jsme
navštívili různě staré děti. Od několikadeních, přes roční
k tříletým až po už starší postižené děti. Když vidíte, jak tam leží,
říkáte si, že vaše problémy jsou nic. Když jsem stála u jedné postižené
holčičky, pohladila jsem ji po ruce a usmála se na ní, koukla se na mě svýma
krásnýma velkýma očima a já měla pocit, jako se ty oči na mě usmívaly..
Fajn bylo celé odpoledne, které jsem strávila s rok a půlroční holčičkou na
zahradě ústavu nebo když jsme vyrazili s kočárkem na procházku po Aši.
Vyzkoušela jsem si i krmení jednoměsíčního miminka. Byly to prostě moc
krásně strávené prázdniny s fajn lidma, ale o mnoho lepší by bylo,
kdyby takový ústav vůbec neexistoval a my ani neměli kam jet.
Jana
Tom
Cesta do Aše pro mě byla velmi cenou zkušeností, člověk v současné době spoustu věcí slyší, přečte si, může sledovat v televizi, ale realita dětského domova je ve skutečnosti poněkud odlišná. Je to setkání s nezájmem ze strany rodičů, komplikacemi ze strany zákonodárců, ale i neuvěřitelnou ochotou ze strany personálu kojeneckého ústavu. Sestřičky byly velmi příjemné, ochotné jak k dětem tak i k nám dobrovolníků a samotná postava pana ředitele Rákose pro mě byla příjemným překvapením, je to člověk, který se opravdu obětuje pro druhé a čím mě potěšil a překvapil bylo prohlášení, že ústav je pro dítě tím nejhorším – ne snad pro překvapivost tohoto sdělení, ale překvapení, že to říká a uvědomuje si to člověk, který sám tuto instituci řídí – to bylo velmi pozitivní zjištění.
Před odjezdem do Aše jsem měl trochu strach z dětí, nevěděl jsem, jestli si s nimi budu vědět rady, ale jejich bezprostřednost a otevřenost každého dobrovolníka musí pohltit a nemá ani čas o tom příliš přemýšlet, instinktivní rodičovské chování dělá své. Byl to skvělý zážitek a oboustranně prospěšný – děti uspokojily svoji vyhladovělost po sociálním kontaktu a pro dospělého člověka je setkání s dětskou duší a nevinností rovněž velmi přínosná a také mě to donutilo k zamyšlením nad případnou rodičovskou rolí.
Dalším optimismem do žil mi bylo sledování ostatních dobrovolníků a jejich bezprostřední a ochotná práce jak se zdravými tak i mentálně postiženými dětmi.
Po návratu na mě padl stesk, což mě taky překvapilo, člověk by nevěřil, že za
tak krátkou dobu si můžou děti člověka úplně získat. Závěrem pro mě je, že to
byl příjemně i užitečně strávený čas a že se na západ Čech budu rád vracet.
Tom
Kamil
Bál jsem se. Moc. Viděl sem v nich to, čím bych se mohl stát, kdyby… V jejich přítomnosti jsem byl nervózní a příšerně nejistý. Morální a psychická podpora, tedy spíše přítomnost mých kolegů, a chování zdravotně postižených, u kterých sem strávil drtivou většinu svého času, mi to pomohli oslabit a přemoci, alespoň částečně. Kdybych byl sám, asi bych nikdy nešel k mentálně postiženým. Šel jsem. Bylo to dobře. Uvědomil jsem si, že mé problémy, touhy a ambice jsou nicotné ve srovnání s problémy, tužbami a ambicemi dětí v kojeneckém ústavu v Aši. Nikdy nebudu řešit otázku: Kdo je můj táta, má máma? Protože to vím. Můžu pouze děkovat osudu, bohům a já nevím čemu ještě, že jsem „normální“. Začal jsem si více vážit hodnot, které mám: domov, kam se můžu vrátit, rodinu, své zdraví… Vím, že za delší časový úsek, když se s nimi setkám znovu, budu toto podstupovat od začátku.
Aš je město na konci světa a přitom má ve svém srdci unikát. Unikát, který ho staví před hlavní město, město piva a město rozkoše. Nemá unikátní architekturu, žádné významné památky. Ve dvou budovách je tu „rozlezlý“ malý ráj a přitom peklo.
Ráj – personál je dokonalý, milý přátelský. Nevím, jak to dělají. Nemohl bych tuhle práci dělat, opravdu ne. Přiznávám se, že bych neměl takovou trpělivost a tolik duševních sil. Hlavně ředitel. Člověk s neuvěřitelně velkou vnitřní silou. Svou energii nevrazil do podnikání, tunelování a podobných věcí, ale do pomoci druhým lidem.
Je to vidět, děti září spokojeností a jejich počet ubývá. A to je dobře. Je vidět, že podobně smýšlejících je více. Adoptivní rodiče, pěstouni, SOS vesničky mají svůj význam. A v tom vidím to peklo. Instituce podobného ražení jsou potřeba. Není problém v dětech. Já vidím problém hlavně v matkách. Vždyť matka rodíce své dítě s myšlenkou tučné výplaty v podobě porodného, není matka, jen výrobce produkující své zboží…
Aš na mně zapůsobil jako město naděje a zároveň zmaru.
Do Aše sem jel ani nevím proč. Nic sem neočekával. Slyšel jsem, že se tam
setkáme se zdravotně postiženými, ale nedovedl sem si to představit. A z
Aše sem odjel, když už ne jako prudce zasažený člověk, tak jako poučený člověk.
Člověk, který se poučil, že na světě existují, jak lidé bez morálních zásad, tak
lidé, kteří tuto chybu napravují. Ovlivnilo mně to? To ano. Ale na celý zbytek
života? Bohužel ne. Lidé jsou tvorové zapomnětliví. Za pár měsíců si asi sotva
vybavím Pavla a jeho kolotoč, Lenku a její „vedení“, Petříka a jeho
„houpíí“ a další… Bude mně více zajímat co dávaj v kině,
jestli dostanem nový maturity a ostatní „zbytečnosti“. Ale
i tak doufám, že si najdu chvilku ve svém volnu, zastavím se a zapřemýšlím.
Uvědomím si, jaké mám štěstí, že sem jaký sem – zdraví, mám ruce, nohy, hlavu,
můžu se pohybovat, mám zázemí své rodiny, přátele, známé, můžu pracovat, číst,
uvažovat…
Kamil
Nina
Byl to jeden z nejlepších víkendů v mém životě. Nejen že jsem mohla být s tolika dětmi po hromadě, ale taky jsem si mohla v životě trochu přeuspořádat hodnoty. Uvědomila jsem si, že věci, které příliš řeším tam neznamenají nic. Že tam se vyznávají jiné hodnoty a myslím, že lepší. Kolektiv byl skvělý, hlavně sestřičky byly moc hodné a chtěla bych jim ještě jednou poděkovat za to, že s námi měly trpělivost a dovolily nám být u dětiček skoro pořád.?
Ten víkend mi obrátil život vzhůru nohama a já se neuvěřitelně těším, že se
tam ještě někdy
Nina
Ondra
Dojmy před odjezdem byly dosti smíšené…. Zčásti jsem se bál, že náš kolektiv zklame, dál jsem měl obavy z dětiček (vždy jsem si s dětmi rozuměl, ale těm bylo nejméně 6) a nakonec jsem si nebyl jist, jak nás přijme Váš kolektiv. Přeci jenom jsme úplně cizí lidi… Naproti tomu mě táhla ohromná touha poznat něco nového, děti, mimča, jak fungují dětské domovy, něco se přiučit a poznat nové lidi a nové situace. V průběhu cesty obavy zmizely a do Aše jsem přijel pln očekávání a elánu. Páteční ráno byla taková prapodivná, nemastná, neslaná, seznamovačka, bez které by to ale prostě nešlo. Začátek šel ztuha…. Neznali jsme se a procházka byla taková málo kontaktní. Poznal jsem tam Péťu, protože mi pomáhal tlačit kočárek?. Ale to byl jediný človíček, o kterém jsem něco věděl (nebo spíš se kterým jsem byl alespoň trochu v kontaktu). Pak byla pauza a po obědě byla naše návštěva hned o 1000% lepší. Byli jsme v parku, kde se dá leccos dělat, už jsme se naučili „děcka“ jmény a plus mínus jsme věděli co od koho můžeme čekat. (docela zkreslená představa, ale lepší jak na začátku?). Byl jsem si čím dál tím jistější a začalo se mi tam opravdu líbit.
Smích dítěte je nádherný zvuk a když ho vydává 15-ti letý, zní to velmi
zajímavě. Ten člověk musí být duší stále to tříleté dítě, aby to bylo opravdové.
A to všichni naši noví přátelé byli. Například nikdy nezapomenu na
hromotlucký smích Pavlíka a na jeho tleskání? Asi jejich čistota a kamarádskost
rozhodla, že s nimi zůstanu. Byl jsem se také podívat na drobečky
„u nás, nahoře“, ale neustálá snaha vyloudit z té
„mojí“ malé slečinky úsměv mě naprosto vysávalo a šel jsem se
podávat na „ležáky“. Úsměvy přišli samy, po chvilkovém výskání ve
vlasech či po pár větách. Zprvu jsem tam nechtěl jít vůbec, ale pak mě
tam nějaká síla dotlačila – NAŠTĚSTÍ!!! Tak půl roku dozadu jsem zastával
tvrzení, že nemá cenu je nechávat přežívat, že stejně ze života nemají vůbec
nic. Že se musí jen trápit a že na ně akorát platíme. Teď bych si zato nejradši
dal pěstí. Pár pohledů do jejich očí udělá své. Neříkám že žijí zcela plným
životem, ale určitým stylem žijí a nikdo nemá právo jim brát život. Říkal jsem
to asi kvůli tomu, že jsem se s nimi nikdy předtím nesetkal.
S chodícími ano, ale s ležáky nikdy a nechal se ovlivnit kamarádem,
který s nimi byl. Další den sem opět prohluboval mé vztahy
s našimi kamarády, povídal jsem si s nimi, se sestřičkami o
„dětičkách a o domově“. Poslední ráno jsme se s Kubou
rozhodli navštívit i ležáky na dolní budově. To byla nejtěžší část našeho
výletu. Vidět lidské bytosti bez větší známky života. Ale i to jsem asi po
10-ti minutách překousl a začal s nimi nějak komunikovat. Hladit je po
hlavě, mluvit na ně. Nejlepší odměnou co mi vůbec mohli dát byl jejich usměv.
Ale víc jsem ani nemohl žádat. I to byl fantastický pocit, protože jsem jim
zpříjemnil jejich pobyt na tomto světě a svůj jsem obohatil. Každý jejich úsměv
mi dodal víru, že není vše tak černobílé, jak se říká.
Ondra
Petra – Malý klaun
Ve čtvrtek 14.6. jsem se zúčastnila akce „Malý klaun“ s Clare, Kenem, Davidem a Klárkou. Po našem příjezdu byly děti plné očekávání, trochu odtažitě, ale o to víc zvědavě okukovaly kufr, kde byly schované barvy a všechny ostatní věci. Clare a Ken dali dětem k dispozici jakýsi vzorník toho, co všechno si mohou nechat namalovat a zatímco děti v něm nadšeně listovaly a předháněly se v nápadech, kdo si co na sebe nechá namalovat a za co se na chviličku promění, ostatní si připravili barvičky, štětce a různé třpytky na malování, kterého se následně ujala Clare a Ken, takže si vždy dvě děti sedly a nechaly si na sebe namalovat masku spidermena, motýla, princezny, psa, klauna a spoustu dalšího, pro ostatní děti pak David a Klárka přichystali hru – po trávě se rozmístily barevné hvězdičky a děti různě hopsaly a tančily, když hrála hudba, pak přestala a ony měly obsadit nějakou hvězdičku na trávě. Postupně se všechny prostřídaly a ve finále se jim malování tak líbilo a byly jím nadšené, že jim byly různé obrázky (kytičky, sluníčka, vlajky, hodinky) namalovány nejen na obličej, ale i po ručičkách a různě jinde. Tomuhle „kouzlu“ podlehl nakonec i personál dětského domova, v čele s paní ředitelkou. Poté se děti posadily na deku a Klárka s Kenem hráli na kytaru a za pomoci ostatních zpívali všechny možné písničky, které děti znaly, ty které pro ně byly nové, se je snažili naučit. Klárka i Ken nejzvědavějším dětem nechali prohlédnout kytary zblízka. K tomu děti dostaly pár nafukovacích balonků. Další hra byla – všechny děti se posadily do kruhu na trávníku, hrála hudba a dostaly kolovat jeden velký dárek. Vždy, když byla hudba přerušena, to dítě, kde skončil dáreček, smělo odstranit jednu vrstvu balícího papíru, kterých bylo asi 10 a vypadl na ně malý dárek – plyšové zvířátko, maňásek. Pod poslední vrstvou se skrývala velká plyšová myš. Děti, na které se maňásek při rozbalování nedostal, jej dostaly na závěr této hry. Zároveň dostaly z velkého pohádkového pytle vybrat sladkosti.
Tohoto odpoledne se zúčastnilo všech 27 dětí z Milovického dětského
domova a všechny byly hrozně nadšené a myslím, že si odpoledne opravdu užily a
bylo pro ně i nás ostatní naprosto úžasné a pohodové. Odměnou všem byl
šťastný dětský úsměv a obrovské nadšení, když si navzájem svěřovaly své zážitky.
Na konci projevily všechny děti přání, aby je „Malý klaun“
v Milovicích brzy zase navštívil.
Petra
Monika
Zdravím, sobota se nám náramně vyvedla. Jeli jsme do ZOO na Svatý kopeček u Olomouce, jezdili elektrickým vláčkem , Ondra „řídil auto“ (červené, elektrické), lozil po opičí dráze, krmil kůzlátka a u akvárií jsme vydrželi taky pěkně dlouho. Vylezli jsme si na rozhlednu, a mě moc dobře nebylo, houpala se ve větru, ovšem Ondra se dobře bavil.. Potom jsme pojedli, pochodili obchody, Ondra jezdil s autodráhou, potom v autě zdřímnul a ještě vyzkoušel jezdit na koloběžce. Zašli jsme si na loď na přehradě, Ondra si dal Cappy a moc se mu líbilo sám si dolévat do skleničky, koukal dolů na ryby a houpali jsme se na vlnkách. Zpívali jsme si v autě, Macha a Šebestovou si potom Ondra broukal párkrát po zbytek dne. Byl ohromně v pohodě a veselý, když jsme se něčemu smály, poprvé jsem ho slyšela smát se hlasitě. Myslím, že jsme měli hodně hezký den a doufám, že si to Ondra užil. Jenom mi vrtá hlavou jedna věc, a protože neznám pozadí ani okolnosti, nevím, co může být pravda nebo co Ondra fabuluje (to umí!) – matku vzpomíná tak 4–5× za den (že má nové auto, že mají miminko, že byli na výletě) ale hlavně mi tvrdí, že maminka ho pořád vidí, že mu to řekla, že ho má pořád na televizi doma a ví co dělá, s kým si hraje atd. Řekla jsem mu, že to si maminka dělá určitě legraci, že dospělí dělají někdy divné žerty… Monika
Kristina
Tedy z návštěvy DD mám strašně moc dobrý pocit, jedná se jak a tedy především o přístup hlavní staniční sestry, tak ostatních vychovatelek, přístup ostatních dobrovolnic, včetně těch zkušených… dále organizace rozdělení času pro jednotlivé skupinky dětí, náplň zábavy a nejvíce ze všeho se mi líbily děti samotné. Jejich nálada, to jakým způsobem se sami mezi s sebou snažily dělit o ten krátky čas, jak jim skutečně zářila očka, když viděly figurky a následně se dozvěděly, že takové mít budou taky.. atd.. Pak mě překvapilo, že to setkání nebylo smutné.. což jsem možná taky říkala. To že děti mají smůlu a narodí se do takového prostředí, z něhož skončí v dětském domově je smutné to ano, ale děti samotné mi přišly veselé. Možná je to tím, že jsou tak malé, já si samozřejmě uvědomuju, že se jim stýská po maminkách, tatínkách, či někom blízkém, koho znaly nebo po někom ještě nepoznaném.. prostě ale tak nějak mi přišlo, že si ten čas zrovna tedy ten včerejší, užívají co nejvíc. Prostě sranda. I to loučení se mi zdálo spíš roztomilé, tak nějak jde asi i o povahu dobrovolnic, (já jsem tedy spíš přecitlivělá a věčně brečící v tech nejmíň vhodných okamžicích), ale tam včera mě nic takového nenapadlo, přišlo mi to hezký, smysluplný.
Kristina
Martina
Myslím, že domov je (jako asi všechny) materiálně vybaven lépe, než leckterá domácnost. Přesto asi dětem něco chybí. Je to jistě láska a potom rozvoj některých schopností, bez kterých se jednou neobejdou. Myslím, že to jsou: fantazie, soustavnost, odvaha zkoušet něco nového, sebeúcta. Hodně to souvisí s pobytem v kolektivu a neustálým zarovnáváním se.
Podle mne děti velice špatně kreslí. Je znát, že jenom vybarvují omalovánky. Kuba například nebyl schopen nakreslit nějaký tvar, postavu, a to by v 7 letech měl umět. Umí jenom vyplnit barevné plochy poměrně bez přetahování. (A přitom je to moc bystrý kluk.) Když jsem mu chtěla – i tomu druhému klukovi – něco říct, nesnažil se už dál. Nemají žádnou vytrvalost, ode všeho hned utečou. A nejsmutnější jsem byla z té holčičky, ta si žije zcela ve svém světě a všechno ostatní je jí fuk.
Dále v rámci fantazie – byla jsem hodně překvapená, jak málo jsou schopni, nebo se stydí, pracovat s fantazií. Vzpomínáš, jak se ten kluk bál zaštěkat a jak pořád říkali- to já neumím a nebyli schopni sami tvořit a hrát za loutky. To je u dětí jejich věku normální, dělat jako. Oni v rámci hry ničí hračky.
Pokud souhlasíš, vzala bych zase nějaký – kratší než minule- kousek divadla. Mám to už rozmyšlené. a po svačině – pokud budeš souhlasit – bychom si udělali z hlíny (dovezu) nějaké ovečky nebo jiná zvířátka. Kamarádka z AVU mi je vypálí a do vánoc bychom mohli udělat Betlém. Myslím, že by bylo fajn, kdybychom je dokázali donutit udělat něco svýma rukama (to se také hůř rozmlátí).
Martina
Téra
Ačkoli člověk ví, že situace v dětských domovech je strašná, přesto ho míra dětské deprivace „překvapí“. Proto si myslím, že alespoň první návštěva dětského domova, je dost psychicky náročná a člověk si připadá strašně bezmocný. Ale také mne mile překvapily děti a to svojí ochotou se podělit.
Moc děkuji za možnost nahlédnout na vaši práci. I když jsem tam strávila jen pár hodin, bylo to něco naprosto neuvěřitelného.V sobotu se mi podařilo dostat k úplným mrňatům, koupala jsem dvě nemluvňata.V neděli jsme vyrazily s dvěma těma většíma ven, bylo neskutečné, jak i takové osmiměsíční dítě je rádo, že vidí něco jiného než jen domov.Procházka lesem byla pro ně něco úžasného, vyjímečného, že ani nechtěli spát.
Přestože první setkání ze zdravotně postiženými nebylo úplně příjemné, strach z neznámého byl silný, jsem u nich nakonec strávila nejvíce času, pomohly jsme s krmením i nám bylo dovoleno vykoupat jednu holčinu.
Ale největší odměnou bylo, když se nám podařilo zpěvem a hrou naučit tu malou bandu tleskat a rozesmát je. Je to opravdu pro mne silný zážitek a moc za něj děkuji.
Téra
Martina (výjezdová akce)
Myslím, že děti se potěšily a určitě získaly představu, po čem mají toužit. Myslím tím to, že se jim tolik lidí věnovalo a že viděly fungující rodiny v praxi. všem bych jim to moc přála.
Pro mne osobně tam bylo několik velice silných momentů, jeden z nich byl, kdy jsme na hřbitově koukali s dětmi na náhrobek s anděly.
Byli tam andělé vytahující lidi z ohně a já jsem fabulovala, že ti andělé lidi zachraňují, aby se jim nic nestalo. A pak večer, když děti huhlaly, že za okny je bubák, jsem jim řekla, ať si zavolají anděla a že je ochrání. A to i případě různých osobních problémů. Hezky jsme si o andělech popovídali.
Pak se mi moc líbila muzikoterapie, bylo vidět, jak děti roztály a uvolnily se.
Další moment byl hned po příjezdu, kdy Janička se na mne na pokoji dívala očima chyceného zvířete. A já vůbec netušila, jak jí dát najevo, že jí neublížím.
A nejhorší okamžik pro mne byl, když poslední dvě noci okolo druhé hodiny začala plakat Pavlínka a brečela vždycky aspoň hodinu. První dvě noci jen vzdychla a protože mne tety varovaly, že to dělá, nebrala jsem si to. Ovšem intenzitu stupňovala a bylo to hrozný.
Dusila se, kašlala. Poprvé jsem probudila paní tety. Další noc jsem si k ní lehla a těšila jsem ji. Je mi jasný, že to tety nemůžou dělat s každým, ale o to víc si myslím, že děti do ústavů nepatří.
Myslím, že by měly být profesionální prověřené pěstounské páry, které by byly placené za výchovu maximálně 5 dětí najednou a to až do doby , kdy dítě dostuduje. Nechápu, k čemu je tomuhle státu drahá výchova mladých lidí bez kvalifikace a bez možnosti poctivě se uživit.
Měla jsi to moc hezky zorganizovaný. Myslím, že se děti cítily, jako v ráji a moc bych si přála, aby to pro ně nebylo naposledy v životě.
Martina
Kristina
Když jsem se do projektu hlásila, věděla jsem jen to, že chci udělat „konečně něco užitečného“ a také se dostat do kontaktu se dětmi, což mě lákalo už dlouho. Když jsem pak v neděli ráno seděla ve vlaku, začaly ve mně hlodat pochyby, jestli budu schopná se vypořádat se všetečnými otázkami, nebo naopak netečností, strachem a pláčem, prostě se vším, před co mě neznámí mrňouskové asi postaví. Nikdy předtím jsem v dětském domově nebyla, a moje představy o životě dětí v domovech byly proto dost zkreslené a spíš neveselé.
Když jsme ale procházeli útulně zařízenými místnostmi domova a hlavně když nás pak v jedné z místností přivítalo několik párů rozzářených očí a úsměvy dětí, které se už těšily na „tety, které si s nimi přišly pohrát“, všechna nejistota a obavy ze mě spadly. Vlítla jsem do toho po hlavě, ještě pár uvítacích vět a za chvilku už jsem seděla s koleny pod bradou u stolečku s deseti dětmi a dalšími dvěma dobrovolnicemi, plácala z modelářské hlíny kuličky a obdivovala výtvory, které mi jeden přes druhého ukazovali malí umělci, zapatlaní až za ušima od hlíny. Ze začátku máte pocit, že vy jste ten velký a rozumný dospělý, co všechno ví a zvládá situaci, což je rozhodně povznášející pocit.
Ale když se na sebe podíváte lépe, tak vidíte, že vás ti cvrčkové mají v moci. Odpovídáte na otázky, hrnoucí se na vás ze všech stran, kreslíte jim domečky a vystřihujete korunky z papíru, zapomenete na sebe a ze všech sil myslíte jen na jedno – jak to udělat, aby se ti malí culili od ucha k uchu. A pak si překvapeně uvědomíte, že tenhle z pozice rozumného dospělého nevýznamný problém, že koni z plastelíny pořád odpadává ocas, je vlastně hrozně důležitý a úplně vás pohltil; snad víc, než mrňouska, který si koně „objednal“.
Chci tím vším říct, že jsem do domova jela s povznášejícím pocitem tragéda, který jede na vážnou záchrannou misi – a vracela jsem se zničená, jako bych právě prolítla větrnou smrští, která se přehnala, než jsem se stačila rozkoukat. Místo, abych mne zalévala vlna nadšení ze své první dobrovolnické aktivity, prospala jsem celou cestu až do Prahy. Ale ještě teď, když píšu tyto řádky, hřeje mě příjemný pocit spokojenosti, jako úsměv nad tím, že to byl prima den, který se snad líbil dětem a který i mně hodně dal, a určitě nechci, aby byl poslední. Když už dokážu obstojně uplácat koně z plastelíny, přece tyhle vlohy nezahodím!
Lenka
Velice jsem ocenila nenásilný způsob organizování dobrovolnické akce OS Provázek -Léčivá náruč s koníky. Ačkoli se jednalo o děti teprve předškolního věku, myslím, že zážitek ze setkání s živým koněm je rozhodně obohatil. Bylo zajímavé sledovat jejich reakce na konfrontaci s tak velkým zvířetem (někdo se těšil, někdo se bál, ale byl zvědavý a někdo dokonce zkušenost, která v sobě nesla i určité nebezpečí předem odmítl…).
Co se týče malování, výtvarných a hudebních aktivit, přesně jsem pochopila, proč jsou takové dobrovolnické akce potřeba. Překvapilo mne, jak je tento dětský domov útulně zařízen a i tety měly k dětem podle mého mínění hezký přístup…jenže přeci jen jsou to jen tety a tak i přes veškerý osobní profesionální přístup, je prostě cítit také jistý profesionální odstup. Tyto děti v mých očích nemají dostatečně pevnou osobní vazbu, nějakou opravdu svoji vztahovou osobu.
Podle toho, jak se musejí se všemi dělit o osobní přízeň i hračky či pomůcky, vznikají u nich různé strategie, jak se se takovou situací vyrovnat. Agresi jsem neviděla tak často jako rezignaci…a to mě mrzelo možná víc než nějaké jejich drobné šarvátky. V porovnání s dětmi stejného věku (když třeba hlídám děti kamarádkám), jsou tyto děti celkově zaostalejší (dosažená úroveň řeči, dětské kresby…atd.).
Napřed jsem si myslela, že taková dobrovolnická návštěva bude jen roztomilé hraní si s dětmi. V průběhu akce jsem ale pochopila, že pro tyto děti je nesmírně nutný a potřebný i každý další nový podnět k rozvoji, než jen pravidelná péče jejich tet. Jsem ráda, že jsem měla možnost se takové akce zúčastnit a přemýšlím, jakým způsobem bych mohla ještě pomoci.
Jarda
Zprvu jsem měl velké obavy ze setkání s takto malými dětmi, se kterými nemám žádné zkušenosti. Rozhodl jsem se ale překonat, protože mi návštěva dětí v dětském domově připadala jako opravdu smysluplná věc, která může obohatit všechny zúčastněné.
Děti i mne. A skutečně. Na dětech bylo vidět, že mají ze všeho velkou radost. Stále vzpomínám na chlapce Jirku, který zběsile tiskal a tiskal a tiskal s tiskátkem koníka a do toho vykřikoval „Koníka, koníka“ a bylo vidět, že je v té chvíli opravdu šťastný. Nebo, jak mě jiný klučina vtipně upozorňoval, že mám dát pozor, abych nešlápl do koňských bobků, které Laik po sobě zanechal. I přes mlhu a zimu to byl veselý den.
Byl jsem rád, že jsem mohl dítě čapnout za nohu a chodit s ním vedle koně a ne zrovna mu něco vysvětlovat. Byl jsem rád, že jsem byl chvílema koordinátorkou pověřen, abych fotil. Necítil jsem se nijak pod nátlakem, že bych snad musel dělat něco, co bych se bál, že nezvládnu. Byl to můj první kontakt s malými dětmi a těším se na další.
2010
Wyllma
Do Kojeneckého ústavu jsem se těšila. Hrozně moc. Ještě nikdy jsem s dětmi nepracovala, a tak jsem měla jen matnou představu toho, co mě tam čeká. Takhle zpětně je pro mě těžké si vybavit co přesně jsem si představovala, všechno je přemazáno skutečnými výjevy. Snad to, že to tam bude vypadat víc sterilně, nemocničně, odcizeně… Že sestry budou vůči nám nepřátelštější a děti se nám budou vyhýbat. V tomhle ohledu jsem byla příjemně překvapena. Na co jsem naopak připravená nebyla, byly dětské oči a smutné příběhy, které se v nich zrcadlily….
Oddělení pro nejmenší děti mi přišlo asi nejoptimističtější. Tyhle děti mají ještě poměrně velkou šanci dostat se do rodin a žít normální život. Jsou tu od narození, a tak nezažily žádné týrání a zanedbávání ze strany rodičů, na druhou stranu taky nikdy nepoznaly teplo rodičovské náruče. Ale jsou skvělí, každý další den bylo vidět, jaké pokroky dělají v chození a lezení. Je úžasné, když vás takovej prcek chytne za prst, usmívá se a přívětivě vám kouká do očí. A co teprve ten pocit, když ho máte v náručí a on vám otlapkává obličej ( a vy si uvědomíte, že jste jediní, kteří mají čas mu to umožnit). Asi nejpříjemnější pro mě bylo, když mi v náručí usnulo devítiměsíční miminko.
Měla jsem ho v náručí a kdykoliv jsem se ho pokusila položit, začalo nespokojeně pobrekávat a křečovitě se mě drželo za vlasy a za ruku. I když mu už padaly očka, stále čas od času mrklo, jestli tam pořád jsem a neleží už zase samo v posteli. Vždy´t kolikrát mělo možnost v náručí usnout a zase se v něm probudit? Bylo to tak uklidňující, že jsem málem usnula taky.
U starších dětí už se člověk zapotil víc, ale taky se nasmál, co všechno jsou schopni vymyslet. Mezi těmihle dětmi byly už vidět rozdíly. Některé uměly mluvit ( a podle toho kde vyrostly, jsem se občas divila, co od nich slyším) a jiné jen ukazovaly ručkami, co by chtěli, a usmívaly se. Rozdíl byl i v tom, jak se stavěly k nám ´´tetám´´. Většina z nich se nám vrhala kolem krku, jakmile jsme vešli, ale byli tam i takové, kterým už lidé stihli natolik ublížit, že si radši dávaly pozor nebo radši zaútočili první.
Ale se všemi byla fakt děsná sranda, kolikrát jsem se divila, že už je zase konec a děti musí jít spát. Vážně jsem si to užívala, ale čas od času mi přejel mráz po zádech. Jako třeba když si malá holčička s culíčky začala krýt hlavu, kdykoliv někdo prudce zvedl ruku. Nebo když ke mně druhý den přiběhlo jedno z dětí, objalo mně a řeklo: ,,Ty už jsi tady? Já jsem myslel, že už nepřijdeš, jako máma…" ….
A co jsem si odnesla? Kromě spousty krásných vzpomínek na děti a nových kamarádů psychologů, taky přesvědčení že je potřeba něco dělat. Co to zatím nevím jistě. Dost možná jednou adoptuji pár dětí z ústavu. Teď mi nezbývá než šírit mezi známými, co jsem tam viděla a jak to vlastně v kojeňáku chodí. A taky doufám, že budu mít ještě někdy možnost pomoct, alespoň svými (zatím) dost omezenými silami.
Anna
…I přesto, že jsme strávili tam na druhém konci republiky tak málo času, mám pocit, jako bych na tom místě prožila několik týdnů nabitých spoustou zážitků a emocí, které ve mně i teď, několik dní po návratu, vyvolávají vzpomínky a k nimž se mé myšlenky pořád vrací. Stále vzpomínám na výrazy některých dětí, na jejich chování, slova a přemýšlím, jak asi bude jejich život pokračovat dál.
Utkvělo mi v mysli hned několik momentů: třeba prvotní otevření dveří od jídelny a následná lavina hraní a mazlení chtivých dětí, vykulené oči těch menších, například když mi sáhli do úst a zjistili, že je to tam mokré, nebo obrázek herny, kde se osm studentů psychologie přeměnilo v koberec, který leží na zemi a dělá: ,,No, poď sem! No ty jsi šikovný! Je tam sníh, viď?…“.
v čase, který jsem trávila u dětí postižených, zvláště u těch pouze ležících, byl nádherný zážitek, když jste je pozdravili a ony ze sebe po nějaké době vydaly taktéž ,,ahoj“. Nebo jste je lechtali a ony se smály. V tu chvíli si vzpomenete na všechny ty řeči lidí, kteří se ptají, k čemu je péče o tyhle jedince, a přitom nic o tom nevědí. A mně prostě v tyto chvíle znovu a znovu dochází, že to má smysl! Už jen pro ten jejich úsměv, pro tu chvíli, kdy vím, že nyní oba vzájemně pociťujeme štěstí.
Když se vrátím k těm menším, udivilo mě, že ještě nikdo nezbohatl na pedoterapii (jak jsem si to soukromě nazvala) neboli léčbě dětmi. Vždy, když jsme se odebírali z heren a vraceli se na pokoje, jsem si uvědomila, že po celou tu dobu ve společnosti dětí jsem nemyslela na nic jiného než na to, jak je nejvíce potěšit. Opravdu jsem zapomněla na všechny ty denní problémy a starosti, které se vyskytují v životě každého z nás, a soustředila se jen a jen na ty děti. Krásný pocit ve mně vzbuzoval nejen úsměv, ale i chvíle, kdy jsem je chovala na hrudi a ono mělo roztažené ruce a přidržovalo se celkem pevně mých paží nebo když jsem si hrála s některým z těch větších dětí a viděla, že na mě reaguje, že je spokojené, protože si má ne s čím, ale s kým hrát.
Tvrdým návratem do reality však bylo jedno ráno. Byla jsem zrovna na herně s jedním z těch větších kojenců, když přišla sestra a otázala se, zda-li nechci pomoci s krmením. Zeptala jsem se, kam mám malou uložit, na což mi odpověděla: ,,Jen ji tam nechte, já na ni občas dohlédnu. Ona si bude hrát sama…“ V tu chvíli jsem si uvědomila to strádání, které tyto děti v běžné dny musí prožívat. Namísto teplé náruče tu mají kupu studených plastových chrastítek a kompenzací lidského hlasu jim je umělá monotónní muzika vygenerovaná z plyšáka…..
V dětské přítomnosti je lítost to poslední, co bychom jim měli projevovat. Když už jim nemůžeme dát pravou lásku (tu podle mě mohou dát jen vlastní, popř. noví rodiče), tak alespoň během toho krátkého času jim vyjádřit určitou náklonnost, zájem, prostě to co po většinu času postrádají, něco jako: ,,Víme, že jsi tady, registrujeme tě, vítej v tomto světě.“…
Na samotné zařízení nelze nahlížet jinak než se smíšenými pocity. Potěší vás, že funguje na velmi slušné úrovni a dětem se tu relativně daří, na druhou stranu samozřejmě všichni víme, že není nic cennějšího a pro správný dětský vývoj přínosnějšího než fungující rodina orientovaná na dítě/děti samotné. I když je to dobře fungující ústav, stále je to jen ústav.
Nevím, jestli by to tak mělo být, ale já si odvezla dobrý pocit. Možná je to sobecké, ale jsem moc ráda, že jsem mohla nahlédnout do této problematiky a díky tomu ji alespoň trošku pochopit. Takže na závěr můžu říct snad jen to, že jsem za tuhle zkušenost ráda a těším se, až pojedeme znovu.
David
… Děti, které se narodí úplně normální, ale minimálně na chvíli jim je odebrána šance na to, aby měly normální život. Popojdu ještě o krok blíž a můžu slyšet i zvuky, jenže nic moc neslyším, většina z menších dětí se skoro odnaučila brečet,protože tu není nikdo, kdo by na jejich pláč reagoval (máma nechce a sestřička nemůže) a ty větší děti, co už si můžou pohrávat s jazykem a mluvením, často moc nemluví, protože tu není nikdo, kdo by je to učil (máma jim nedá čas a sestřička nemá čas). Jediné co pořádně slyším, jsou vychovatelky, které vyprávějí příběhy oněch dětí. Ani jeden z nich není veselý, při většině z nich bych si chtěl spíš zacpat uši. Takže vlastně slyším to, co slyšet nechci a neslyším to, co bych slyšet chtěl – to je bolestná realita kojeneckých ústavů a dětských domovů.
Udělám další krok kupředu a vidím už i souvislosti a spojitosti. Vidím, jak to nefunguje se systémem adopcí a vidím, jak i přese všechnu snahu není dětem věnována dostatečná péče – myslím z hlediska sociálního a psychického, ne biologického.
Ujdu poslední krok a dostal jsem se přímo do vzpomínky a jsem teď mezi dětmi, hraju si s nimi, skotačím, ale už na první pohled poznávám, že jsou trochu jiné než děti, co mají mamčinu náruč k dispozici každý den. Rád bych to ukázal na několika silných momentech, které jsem zažil:
První den, jen co jsme přišli na oddělení pro starší caparty, se hned ve dveřích na Tomáše vrhnul malý klučina, moc neřešil, že toho pána vůbec nezná, že může být zlý a že mu může něco udělat, ten strejda se mu prostě líbil, tak k němu přiběhl a chtěl od něj získat trochu tepla.
Další den Zuzanka (pro nezasvěcené – není to její pravé jméno, uvádím falešné jméno z důvodu ochrany osobních dat J ) dost brutálně tahala Domču za vlasy, ale nedělala to proto, že by jí chtěla úmyslně ublížit, jen jí to přišlo jako normální forma komunikace při vzteku, protože její matka, narkomanka, jí to dělala poměrně často, tak často, že její vlásky byly hodně prořídlé.
V ústavu nebyla jen oddělení kojenců a dětí do tří let, ale i oddělení pro mentálně postižené, tyto děti sem byly odloženy rodiči už po narození, nebo v průběhu svého života, protože byly „závadné“ a smířit se s jejich narozením, nebo se o ně dokonce starat vyžadovalo obrovskou sílu a proto byly radši odloženy do „skladu“, pro jim podobné. V normální rodině by se s nimi dalo alespoň v mezích nějaké normy pracovat, ale když byly dány do ústavu, byly zároveň odsouzeny k celoživotnímu ležení a koukání do stropu, protože tu nebyl nikdo, kdo by jim dal potřebnou lásku a náročnou edukaci.
Tyhle děti (dospívající a dospělí) si téměř nevšímaly podnětů z okolí, nevnímaly čas a nerozuměli mluvenému slovu o to větší ale měli radost z toho, když se na ně někdo usmál, chytil je za ruku nebo je pohladil a tím jim dokázal, že ještě pořád jsou lidmi. Tady jsem taky zažil největší ambivalenci svých pocitů ve vztahu k sestřičkám, když jsem přišel na oddělení s tím, že se budu dětem alespoň chvíli věnovat, už od začátku mě od mé snahy odrazovaly a vysvětlovaly mi, že s těmito dětmi mě to bavit nebude a že komunikace s nimi nemá téměř žádnou cenu – na jednu stranu jsem nechápal jejich bezcitnost a odměřenost, na druhé straně jsem jim musel dát za pravdu, protože komunikace s těmito lidmi byla opravdu náročná…
Hanka
…Deti tam v skutočnosti vyrastajú v „zlatej klietke“, obklopené hračkami a kopami nepotrebných materiálnych vecí, no bažia po každom náznaku záujmu zo strany dospelých , túžia po osobnom vlastníctve (moja hračka, moja knižka, moja teta,…) a nedokážu si medzi sebou vytvoriť žiadne kamarátske vzťahy, resp. okrem vlastných súrodencov. Jedným z najväčších prekvapení pre mňa bolo to, ako sa po pár sekundách dokázali naviazať na úplne cudzieho človeka a už sa ho celé štyri dni nepustiť. Taktiež som si predtým nevedela predstaviť ich denný program, ako sú nútení všetko robiť spoločne.
V oddelení mladších detí ma zarazilo to ticho. Každé dieťa, ktoré som doteraz mala príležitosť pozorovať dlhšie sústavne plakalo, hýbalo sa, dožadovalo sa pozornosti. Deti na toto dožadovanie rezignovali. Okrem ranného času kŕmenia som si pomaly ani neuvedomovala skutočnosť, že žijem v budove s kojencami a nie v opustenom ústave. Ďalej ma strašne mrzelo, že tieto deti nikdy nebudú vidieť radosť ostatných, keď sa im podarí urobiť prvé kroky alebo povedať prvé zrozumiteľné slovo.
Jednou z vecí, ktoré som si po týchto zážitkoch predsavzala je, že akonáhle to bude možné a vhodné, zaradím sa do zoznamu žiadateľov o adopciu dieťaťa z detského domova. Nech aspoň jeden z tých úžasných malých ľudí má šancu zaradiť sa do spoločnosti a raz byť schopný viesť normálny samostatný život.
